Sexualita

Sexualita je fundamentálně párová aktivita, jejíž úvodní fáze mají za úkol vytvořit dvojici. Základní kategorií této přípravné fáze je sexuální atraktivita. Ta je dána přítomností druhotných pohlavních znaků, které jsou nejúčinnějšími sexuálními signály.

Má však též složku behaviorální. Určité sexuální aktivity mohou být zdrojem výrazných reakcí u potenciálního partnera či partnerky. V lidském chování pro tyto přípravné fáze a sbližování dvojice máme názvy koketování, namlouvání a párování. Zjednodušeně doporučujeme rozlišovat v lidské sexuální motivaci tyto čtyři základní komponenty:

• sexuální identifikace (sexuální role);
• sexuální orientace (erotická preference);
• sexuální emoce (sexuální vzrušení, orgasmus, zamilovanost);
• sexuální chování.

Sexuální chování lidí je výsledkem dlouhého evolučního procesu. Jde o velmi starou motivační strukturu, těsně spjatou se samotnou existencí druhu homo sapiens. V populárním chápání sexuality se dosud uplatňuje koncepce „sexuálního pudu“. Tedy představa, že sex je podobnou potřebou jako potrava nebo pití. Že se aktivuje vnitřním nedostatkem a vyznačuje se puzením k uspokojením. Jakmile je uspokojení dosaženo, vnitřní přetlak se „vybije“ a je nastolena dočasná homeostáza.

Realita lidské sexuality je však mnohem komplikovanější. Lidské sexuální chování může být velice imperativní, do značné míry nezávislé na racionálních kontrolních mechanismech. Právě tato subjektivně pociťovaná „pudová naléhavost“, tak důvěrně známá každému člověku, dala nepochybně vzniknout různým interpretacím sexuální motivace jako mocného vnitřního energetického zdroje. Není však možné, redukovat sexuální chování jen na pohlavní vzrušení a pocitové vyvrcholení. Sexuální chování zahrnuje celou škálu aktivit, které mají jednak signalizovat sexuální zájem subjektu, jednak navodit sexuální zájem případných objektů.